Sněhurka a sedm trpajzlíků

Bylo jednou jedno království, a tomu království vládnul moudrý král. Ten král byl dlouhou dobu svobodný otec. Měl jedinou, pravděpodobně i vlastní, dceru jménem Sněhurka. Byla to krásná dívenka s alabastrově bílou pletí od prášku do pečiva a jasně modrýma očima se zarudlým bělmem, protože mezi jejím salonkem a chodbou byly masívní lítací dveře. Měla nádherné husté řasy - na každém oku nejméně 2. Budila dojem citlivé osoby, neboť v koutku se jí neustále leskla slza. Její krásně tvarovaný nosánek bambulovitého tvaru překrýval uzardělé rty mrtvolné barvy. Dívčin půvab podtrhovala mohutná kštice - 3 černé vlasy, které si každé ráno pročesávala svým zlatým kartáčem.

Jednoho dne se král oženil. Byl to prostý civilní sňatek s nějakými těmi ubohými 500 hosty. Sněhurčina macecha byla zlá ! Každý večer zavelela "Vyčůrat, vyčistit zuby a spát !" Tahle zlá macecha měla podlézavé zrcadlo. Pokaždé, když se před něj postavila, osleplo, aby královna neviděla svůj plnovous. Proto se musela uchýlit k jiným sdělovacím prostředkům. Hned nato, co Sněhurka odešla do sklepa, kam chodila z léčebných důvodů proti astma, spát, macecha ve svém pokoji odkryla trezor za obrazem Mony Skřeta od da Vincka, vyndala kouzelnou učebnici biologie, řknouce:

"Žule, žule, bižule,
ty nevděčná knížko,
řekni, kdo je nejdokonalejší člověk.
S postavou pevnou složenou
z dokonalých eukaryotních buněk,
s páteří rovnou jak šikmá věž
v Pise a myslí bystrou a jasnou
jak benzínová studánka,
kde plynový je les,
kde stačí škrtnout zápalkou
a letíš do nebes."

Knížka se zachvěla, zavrzala, zaskřípěla a nalistovala léty opotřebovanou stránku svých znalostí, kam napsala: "Už 17 let ti píšu, že je to Sněhurka. To je takový problém to pochopit, nebo potřebuješ kontaktní čočky ?"

Královnu jako vždy popadl vztek s takovou intenzitou, že vypadala jako při záchvatu padoucnice. Když se uklidnila, začala osnovat, spřádat a plánovat, jak se půvabné nevlastní dcerušky zbavit. Poté, co shlédla comixový seriál o Šmoulech v Rudém právu, Sněhurčin osud byl zpečetěn. Starý hajný ji zavedl do lesa a tam ji ponechal. Tajně doufal, že ji potká stejný osud jako Mauglího. Sněhurka šla lesem, a když opustila hranice rezervace, vzdala se naděje, že se hajný vrátí. Čím dále šla, tím více se místo kolem ní začalo podobat deštným pralesům. Tu visel z liány had, tu běžel lev požírající mršinu zebry, a čas od času na ní zaútočil nějaký ten orel skalní.

Když vyšplhala až k úpatí Kilimanžára, objevila malou chaloupku. Aby ji nikdo nemohl překvapit, postavila se před dveře a rázně je rozkopla. Uvnitř sedělo 7 trpajzlíků na zemi kolem ohně. Neměli nic než své šaty.

Dobrotivá Sněhurka se nemohla na jejich životní úroveň pod ostrým minimem dívat. Jako pravá venkovanka z New Yorku započala své dílo tím, že každému předurčila nějakou práci. Tomu kácet stromy, tomu vyplevelit zahrádku. Třetí vykonával tesařské a pokrývačské práce. Čtvrtý se postaral o zavedení elektřiny. Pátý byl zedník, který míchal maltu na dům a ve volném čase dělal asfaltovou cestu. Co kdyby tam někdy vedla dálnice ! Šestý se postaral o šití, pletení a háčkování, zatímco sedmý byl uzavřen v kuchyni a jeho jediný výběh byl do spíže. Sněhurka však měla nej, nej, nejdůležitější úkol ze všech. Na všechny dohlížela.

Pod jejím vedením dokázali trpajzlíci upravit chaloupku tak, že vypadala jako ruské velvyslanectví. Mezitím macecha, která na mučidlech vymámila z hajného, že Sněhurka žije, spáchala plán, jak se zbavit půvabné dívenky. Převlékla se za vojína US army a sehnala si pytlíček lentilek a smrtelnou dávku heroinu, na kterou nebyla Sněhurka zvyklá. Drogu vpašovala do lentilek, a ještě se pojistila lahví Gorbatschow vodky.

Cestu do pralesa našla snadno, neboť tudy vedla silnice, jež vytvořil pátý trpajzlík se svým buldozerem značky LEGO. Vyčíhala si dobu, kdy byli trpajzlíci pryč a důvěřivá Sněhurka zůstala sama doma. Jakmile dívenka spatřila mužně a sexy vypadajícího vojáka, začala žadonit, aby u nich zůstal na noc. Ale ten neopětoval její touhy, jen jí nabídl sladké bonbóny, vodku na utišení žalu a sprostě zmizel.

Zhrzená Sněhurka oblízla všechny bonbóny z pytlíku, vodku vypila na ex a upadla do komatu. Když se trpajzlíci večer vrátili a našli jí na zemi, zajásali: "Už je to tady ! Už je to tady ! Konec Sněhurčiny Diktatury !" Z vděčnosti k tomu, kdo to udělal, vyrobili skleněnou rakev a svého bývalého samovládce do ní uložili. Poté, co vykonali dlouhou smuteční hostinu - trvala asi 2 týdny, si zhluboka oddechli.

Ovšem předčasně.

Za pár let se tu objevil princ. Dozvěděl se o osudu nešťastné krásky, když při tažení proti jejímu otci vybrakoval hrad a našel kouzelnou učebnici. Trpajzlíci na něj vyvinuli takový psychický nátlak, že jim rozvášněný princ slíbil, vzít si Sněhurku za manželku, jestliže mu prozradí místo, kde odpočíval v pokoji.

Prozíraví malí lidé ji již před lety před pohřbem mumifikovali, takže byla dosud v zachovalém stavu. Jak ji princ uviděl, zalitoval, že není v rozkladu (určitě by vypadala líp). Ale královské slovo je královské slovo. Na místě byl vykonán svatební obřad a hned nato si princ odvezl svou mladou krásnou novomanželku domů, kde pro ni měl připravenou zvláštní lednici.

Konec

P.S. - A jestli se jim nevypnula lednice, žijí tam dodnes.

A my máme klid.

1.,2.,3.,4.,5.,6.,7. trpajzlík


Zpět