Nina Alexandrovna byla známá vypravěčka. A vesnici Prochorovku proslavila v celé gubernii. Proto není divu, že před její chaloupkou se vždy v sobotu shromažďovali posluchači ze širokého a dalekého okolí. Většinu jejích příběhů lidé už znali. Tuhle sobotu se to však seběhlo jinak.
Nina Alexandrovna otevřela okno, pohodlně se opřela o založené ruce a začla vyprávět příběh, který ještě nikdo nikdy neslyšel:
ÚVOD
|
Byl jednou jeden stařík a stařena. A spolu s nimi žily dvě dcery:
Nastěnka staříka Kuzmy a Marfuša stařeny Jevdokije. Bylo to za dávných
časů, kdy ještě žili bohatýři,
kouzelní dědečkové i zlé čarodějnice.
| - Chaloupka staříka a stařeny stála ve vesnici asi padesát verst odtud, ale krajina byla podobná té naší. Vesnické domky byly rozeseté okolo cesty a rybník uprostřed. Za chalupou se rozprostíral březový háj. V noci, když svítil měsíc, zdály by se vám vesnice i březový háj jako postříbřené. I domek obou staříků vypadal jako posypaný stříbrným práškem. SCÉNA I.
|
"Bzz! Bzz!" nenasytný komár vlétl chrápající Marfuše rovnou do
nosu. | Marfuša | (mocně kýchne a tím pádem se probudí.)
| Macecha | Vstávej, dědku! (vyskočí stařena z postele). Marfušku mého
drahouška, štípají komáři. Nemůže odpočívat! (rázně zatahá dědka Kuzmu
Nikolajeviče za
nohu. Stařík spí ve válenkách a rázem mu sjedou z nohou. Jevdokije
zabere naprázdno a praští s sebou o zem).
| Stařík | Však už jdu. (zabrumlá stařík a konečně sleze z postele)
| Macecha | Ťu, ťu, spinkej Marfuško.
| Stařík | (Heká ospalostí, odhání komáry březovou větví.)
| Marfuša | (Pomalu usíná v puse má cukrovou špejli, tváře upatlané.
Ušmudlaná košile jí kouká zpod peřiny.)
| Nasťa | (Sedí v kuchyni, na sobě má prostý květovaný sarafán. Při světle
čadící louče plete punčochu s milým posmutnělým výrazem ve tváři.)
| Macecha | Moje milá, co děláš? (přišla se podívat, jestli nezahálí).
| Nasťenka | Sestřičce Marfušce pletu punčochy (špitá nesměle).
| Macecha | Pleteš? (zlobně macecha).
| Našťa | Přece jste mi to sama poručila (sklopí strachem oči).
| Macecha | Plést jsem ti poručila, ale ťukat o sebe jehlicemi jsem ti
neporučila! (pátravě se otočí). Probudíš drahouška Marfušku!
| Nasťa | Copak je to slyšet? (namítá)
| Macecha | Jak by nebylo! (rozčílí se). To jen ty, špindíro, po celý den
se trmácíš a pak tvrdě spíš. Drahoušek Marfuška celičký den prodřímá,
hřbet neohýbá. A teď ji
klidně může probudit - jen když hrášek spadne na zem.
| Nasťa | (přikrčí se a plete dál vlněnou punčochu.)
| Macecha | (chvíli si ji zlým pohledem měří a pak
spustí): | Ničemnice, světlem ani trochu nešetříš! (popadne Nasťu za rameno a vyvede ji před dům). Tady se, holubičko, můžeš usadit, ať drahoušek Marfuška má klid. Měsíc svítí jasně, je tu ticho, je tu krásně. (Psa Ťapku stařenin ječivý hlas vyruší z krásných snů. Ťapka se rozštěká
na celé kolo.)
| Macecha | Zmiz (zakřičí a Ťapka rychle zaleze do boudy).
(Macecha se ještě otočí k Nastěnce a zahrozí ji rukou:) A než kohout
zakokrhá, ať máš druhou punčochu! Jinak ti, moje milá, vlasy vyškubu!
| Nasťa | (skloní hlavu k psíkovi:) Ťapko! Ťapko!
| (Já vím, zaštěká Ťapka a přitulí se k Nastěnce.)
| Nasťa | Psst! Ať nevzbudíš Marfušku! (vezme pejskovi hlavu do dlaní, aby
neštěkal. A pak se znovu rychle dá do pletení. Jediné zvuky, které je
slyšet,
způsobuje rychlé cvakání jehlic a hlasité chrápání Marfuši.
| Kohout | Málem bych zaspal (probere se, vyskočí na plot, aby zakokrhal a
probudil ostatní. Slunce se již objeví za obzorem.)
| Nasťa | Prosím tě, kohoutku milý, musím plést ještě chvíli. (poprosí)
| Kohout | Kohouti jsou malí páni, Jitřenka řídí kokrhání (pokrčí křídly kohout.)
| Nasťa | (utíká na stráň za vsí, pokloní se a hlasem plným úzkosti
poprosí:) Smiluj se, Jitřenko jasná. Smiluj se, sluníčko krásné. Ještě
chvíli
musím plést nebo mne stihne krutý trest macecha mi vlasy vyškube.
| (Sluníčko na okamžik silněji zasvítilo, jako by chtělo říci, že rozumí a
pak zachází za vysoký kopec.)
| Nasťa | Děkuji. (zamává a utíká zpět doplést punčochu, cestou pohladí
hodného kohoutka:) Kohoutku, kohoutku zlatý, ať ti to pánbůh splatí...
(Když je punčocha hotova, běží znovu poděkovat): | Děkuji ti, kohoutku, zachránil jsi mě! (Ale není zač, opáčí potěšeně kohout.) Macecha | (vstává, celá rozčepýřená a rozespalá spustí:) Tak co
holubičko, jsi hotová?
| Nasťa | Tu je (hlesne a podává punčochu maceše.)
| Macecha | Stačila to (odplivne si) Ty proklatá čarodějnice, zmije
jedovatá, podruhé ti dám pořádnou práci (vzteky trhá punčochu). | A teď nasyp drůbeži, dej napít dobytku, naštípej dřevo a pokliď dvůr. (ječivým hlasem, zmizí ve dveřích) Nasťa | Ťapičko! (povzdechne si)
| (Koncert kohoutů, slunce se opět vyhoupne nad obzor.)
| SCÉNA II.
| Vypravěčka | (vypije šálek čaje a znovu se pustí do povídání:)
| Sním či bdím? Je to sen. Totéž ráno, tentýž den, ale teď už jsme jinde,
je to jiná vesnice...
| Ivan | vyjde ze své polorozpadlé chalupy a jednou ranou sekery rozštípne
mohutný špalek.
| Matka | Miláčku (vyběhne za ním ustaraně.)
| Ivan | No, co ještě? (Otráveně, přitom se podívá do malého zrcátka, zda
mu to sluší.)
| Matka | Buď opatrný!
| Ivan | Dobrá. (znechuceně)
| Matka | A nezapomeň na mne! (matce tečou slzy po tvářích)
| Ivan | Dobrá. (nevrle a vykročí na cestu)
| Matka | Vždycky pomáhej slabším!
| Ivan | Dobrá.
| Matka | A starším ustupuj.
| (zdálky)
| Ivan | Dobrá.
| Vypravěčka | A tak se Ivan vydá na cestu. Síly má, že by ji mohl
rozdávat. Jenže pracovat se mu příliš nechce. Matka s ním má těžké
pořízení, od zrcátka, aby jej jenom
odháněla. Stále se prohlíží - jak je učesaný, ostříhaný, jakou má
rubášku, jaké má nohavice. Je třeba přiznat - děvčatům se líbí. Hlavně
proto, že je dobrý zpěvák. A
také pro svou sílu. Na zábavě dokáže pěkně zatočit s chasníky ze
sousední vesnice.
| Ivana zavedla cesta k chalupě mužíka Nikina. Nejstarší dcera, Marusja, si už dávno na Ivana myslí. Jen ho zahlédne, vyběhne z chalupy a zazpívá svoji oblíbenou písničku: Marusja |
Ach ty Váňo, Ivane | jen podívej se na mne, šaty mám vyšívané a celé jsou hedvábné (celá se nakrucuje)
| Ivan | (Jen se ušklíbne a podívá se do zrcátka, jak mu drží účes,
popojde dál.)
| Ňura |
(U okna začne prozpěvovat) | Váňo, Váňo, Ivánku nikam nepospíchej proklouzni k nám za branku na mé okno zaťukej Ivan | (Jde dál, z dáli k němu doléhá popěvek.)
|
Nechoď Váňo v širý svět | přijď si k nám posedět jablíčko ti dáme pak si zazpíváme Ivan |
Ustupte, jen ustupte | nebuť prašná cestičko Dobrý junák teď tebou jde chce poznat svět maličko
Před naší za naší
Když se dívám na sebe
Před naší za naší
Cestičkou půjdu stále vpřed
Před naší za naší SCÉNA III. (LES)
| Loupežníci |
Uloupit, neloupit | sežrat, nesežrat zabíjet, nezabíjet sežrat, nesežrat žít budem, nebudem uloupit, neloupit (Ostrý hvizd hlídky na stromě utne zpěv.)
| Ivan | (jde dál)
| Loupežník I. | Stůj (seskočí z větve rovnou před Ivana, zamává velkým
kyjem. Hned tu jsou další a spousta jiných okolo.)
| Kapitán | Jsi v pasti a my tě teď oloupíme!
| Ivan | Mne? (podiví se)
| Kapitán | Jo. Tebe! (zařve)
| Ivan | Tak co? Olupte! (ledabyle, a hodí při tom na zem brašnu)
| (Horda loupežníků zahodí kyje a vrhne se na brašnu. Strhne se
náramná rvačka o buchty Ivanovy mámy. Ivan sebere kyje a jeden po druhém vyhodí do vzduchu.)
| Loupežníci (všichni) | Proč ty naše klacky nespadnou zpátky?
| Ivan | Jen se nebojte, loupežníkové, počkejte do zimy - potom spadnou!
(zasměje se)
| Loupežník | Do zimy? (s údivem) Ten člověk musí mít ukrutánskou sílu!
| Loupežníci | Tak jó! (sborově)
| SCÉNA IV.
|
Vypravěčka | Jak dlouho se toulal Ivan po širém světě, o tom nic nevím.
Jisté však je, že došel do dalekých a neznámých krajin, kam se jiný
člověk
nedostal. Cesta se chvílemi ztrácela. Bohatýr ani nevěděl, kam ho nohy
nesou. Byl unaven a hledal místo, kde by si odpočinul.
| Když přejde horský hřeben, uvidí krásné údolí. V odpoledním slunci se třpytí hladina malé bublající říčky s křišťálově čistou vodou. Louka kolem je plná květů. Stromy, rozeseté po stráni, poskytují chladivý stín. Bohatýr se vykoupe v říčce a natáhne se do stínu, aby si oddechl. Ještě než usnune, stačí si všimnout, co roste v trávě hříbků. Ď. Hřib | Ivánku. (Ivan vyskočí)
| (za chvíli se znovu ozve)
| Ď. Hřib | Ivánku (Ivan běží za hlasem)
| Ivánečku!
| Ivan | Co je? Kdo si tu se mnou hraje na schovávanou?
| Ď. Hřib | Já. (vynoří se dědeček Hříbeček přímo před Ivanem)
| Ivan | Ty? (otevře s údivem pusu)
| Ď. Hříb | Ano, já!
| Ivan | Dědečku, a nejsi náhodou čaroděj?
| Ď. Hřib | Trošičku čaruji, je mi však smutno.
|
| Ivan | Smutno? (diví se)
| Ď. Hřib | Pojď, zahrajeme si spolu na honěnou. (zaprosí)
| Ivan | S tebou? Na honěnou? (zasměje se) Vždyť tě hned chytnu.
| Ď. Hřib | (zatleská radostí rukama) Tak dobře, když mě chytneš, daruji
ti pevný luk a hbité šípy. Platí? (Jen to dořekne, zmizí v březovém
houští. Za chvíli se ozve)
Kuk! (za velikým kamenem, pak zas kus dál u jeskyňky, pak znovu u
borovice. Ivan běhá od jednoho místa ke druhému.)
| Ď. Hřib | Nechytil! Nechytil! (volá radostně)
| (Ivan začně běhat ještě rychleji, není to nic platné.)
| Ď. Hřib | Tak, co chytíš mě?
| Ivan | Vyhrál jsi.
| Ď. Hřib | Jsi chlapík! Za to, že jsi přiznal svou porážku, dám ti to, co
jsem ti slíbil. (důstojným hlasem)
| (Na velikém plochém kameni najednou leží krásně vypracovaný luk a
ozdobné šípy.)
| Ivan | Ó to jsou kouzla! (překvapeně)
| Ď. Hřib | Odpusť, já to jinak nedovedu.
| Ivan | Ty jsi opravdu čaroděj! (sebere luk a šípy a vykročí na cestu)
| Ď. Hřib | Ivane!
| Ivan | Co je?
| Ď. Hřib | Vrať se. (důrazněji)
| Ivan | A proč? (diví se)
| Ď. Hřib | Na to hlavní jsi zapomněl!
| Ivan | Na co? (neochotně se otočí)
| Ď. Hřib | Zapomněl jsi starému člověku poděkovat a k zemi se
| poklonit.
| Ivan | Nerad se klaním hned, to potom bolí hřbet!
| Ď. Hřib | Ivane, Ivane. (lítostivě pokývá hlavou)
| Ivan | Ať se ti medvěd klaní až k zemi. (posměšně zakřičí z dálky)
| Ď. Hřib | Bude po tvém, Ivane (povzdechne si) medvěd se mi pokloní až k
zemi a ty při tom ohneš svůj hřbet!
| SCÉNA V.
|
| Vypravěčka | Krajina, kterou nyní Ivan prochází, je divoká. Údolí se
střídá s horami, holé skály s lesy. Ivan musí přebrodit řadu říček,
obejít
skalní jezera. Třetího dne po setkání s dědečkem Hříbečkem dorazí ke
strmé skále. Ani by si jí nevšiml. Když tu náhle je osvětlena slunečními
paprsky. Objeví se na ní nápis: | Tvůj osud tě nemine! Jenže Ivan je bohatýr a do školy nechodí, tak nápisu na skále nevěnuje moc velkou pozornost. Zato si hned všimne hejna divokých husí, letících na obloze. Nemíří luk a vystřelí. Šíp zasáhne poslední z hejna.
| (Když Ivan zvedne zastřelenou husu, aby vytáhl šíp z dlouhých per na
letkách, vytrhne jedno péro. Spadne na zem, pak se najednou samo od sebe
zvedne a zamíří
k březovému háji.)
| Ivan | To není samo sebou. (a vydá se za ním)
| Nastěnka |
Proč kukáš, proč kukáš, žežuličko, | že nemám žít dlouhý čas, nekratičko ty nevíš, co je život celičký žít sama, jen sama, bez matičky (Ivan se zastaví a čeká. Za okamžik vyjde z březového háje mladá, krásná dívka. S vahadlem a dvěma okovy míří k lesnímu potoku pro vodu. Zpívá ještě jednu sloku své písně:)
I břízka neroste bez sluníčka Ivan | Ta musí být moje (v duchu). Dobrý den, děvče.
| Nastěnka | (stydlivě skloní hlavu) Ano.
| Ivan | Dobrý den, krasavice. Neboj se mě, moje milá. Podívej se na mne,
jen se podívej!
| (Nastěnka však stále klopí oči k zemi.)
| Ivan | Nelíbím se ti? (s milým úsměvem)
| Nastěnka | (pousměje se) Nemám čas si s tebou povídat (špitne tichým
hlasem).
| Ivan | A co máš na práci? (vyzvídá)
| Nastěnka | Zalévám suchý pařez. (krátce)
| Ivan | To budeš dlouho zalévat?
| Nasťa | Tak dlouho, až na něm vykvetou květy.
| Ivan | Květy?
| Nasťa | Macecha mi to nakázala.
| Ivan | Máš zřejmě náramně zlou macechu.
| Nasťa | Ale ne takovou jak to obvykle bývá. (smutně)
| Ivan | A jak ti říkají? (vyzvídá)
| Nasťa | Jmenuji se Nasťa. (zapýří se)
| Ivan | Nasťa. (láskyplně)
| Nasťa | Říkají mi různě, tatínek mi říká - Nastěnko.
| Ivan | Nastěnko.
| Nasťa | Sestra mi říká Nasťo a macecha mi říká - ty čarodějnice, ty
zmije jedovatá.
| Ivan | Moje milá, vezmi se mě za muže!
| Nasťa | Bereš to zhurta. (s úsměvem)
| Ivan | Nelíbím se ti? Jsem přece mladý a hezký. (myslí si, že ho nechce)
| Nasťa | To je pravda, jenže se k tobě nehodím. (špitne)
| Ivan | A proč?
| Nasťa | Chvástat se neumím. (mírně ho usadí)
| Ivan | Copak já se chvástám? Abys věděla, všechno dokážu!
| Nasťa | Tak dokaž.
| Ivan | Za pluhem jsem zdatný a v boji obstojím. Umím tančit i pracovat,
ryby i zvěř lovím rád. (rozhlíží se)
(Uvidí medvědici s medvíďaty.) Podívej se! (Rychle sejme luk a nasadí
šíp.) Tu huňatou medvědici jednou ranou složím!
| Nasťa | Nechej ji! (brání mu)
| Ivan | Á to nevadí!
| Nasťa | Ťapko, Ťapko! (pes štěká).
| (Využije chvíle překvapení. Nasadí Ivanovi okov na hlavu. - Sundává bohatýrovi okov z hlavy - hrůza, svalí se na zem jako
špalek.)
| Ivan | Nasťo! Co je s tebou? Nasťo, Nasťenko... (vyděšený)
| Ivan | (Podívá se do svého malého zrcátka.) Co jsi to se mnou provedla, ty
čarodějnice proklatá? (zděsí se, naříká strachem, hanbou i lítostí. Běhá
od jednoho stromu ke druhému.)
| Nasťa | Ivánku, Ivánku, já za to přece nemohu. (sklíčená, rozpláče se.
Na suchém pařezu vzápětí vyrůstají krásné bílé a červené květy.
| (Ivan mezitím doběhne k zastřelenému ptáku.)
| Ivan | Já tě střelou srazil a ty jsi mi pírkem život zkazil. (Jeho
kroky směřují až ke skále, původní nápis zmizel.)
| (Teď bohatýr Ivan na skále lopotně čte: Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem! Ď. Hřib | Ivane, Ivane, ty palice medvědí. (vedle skály)
| Ivan | Odpust mi, dědečku Hříbečku, odpusť (poklekne, pokloní se)
| Ď. Hřib | Tak vidíš, Ivane, dopadlo to všechno podle tebe. Medvěd se mi
klaní k zemi a tvůj hřbet se ohýbá. (pokývá zamyšleně hlavou)
| Ivan | Dal jsi mi ponaučení a teď mi poraď, jak bych se zase stal
člověkem?
| Ď. Hřib | Ty chudáku bohatýre, ty palice medvědí, trochu se na sebe
podívej, jak jsi vlastně žil! Vychvaloval ses až do nebe, rád jsi měl
jenom sám
sebe. Pro sebe jsi jen žil a lidem ublížil.
| Vzpomeň si na Nastěnku, jak jsi jí urazil! Ivan | Nastěnku?
| Ď. Hřib | Neuměl jsi vykonat dobrý skutek! To je má odpověď, to je má
rada. Dál se rozhodne, zda chápeš nebo ne.
| Ivan | Tady není, co bych měl chápat! Tak půjdu a budu konat dobré
skutky! A potom se tím dobrem v člověka zas proměním. (rozběhne se do
lesa)
| Ď. Hřib | Ivane! Ivane! Nic jsi nepochopil! Ivane! (marně za ním volá
dědeček)
| Nasťa | Dobrý den, kvítky mé, z pařezu rozkvetlé (vyhrknou jí slzy)
Každý den chodím k vám, každý den se vyptávám, cožpak jsem se vám
omrzela? (kvítky mávají nesouhlasně stonky)
| Neomrzela? (přestane plakat) Pověste mi tedy dřív, zda-li je Ivánek živ. (květy mávají na souhlas) Žije! (usměje se) Pořád mě ještě tak proklíná? (dává květům čas na rozmyšlenou) Tedy neproklíná? A uvidím se s ním? SCÉNA VI.
| (Ivan - medvěd běhá po lese sem a tam.)
| Ivan | musím najít nějaké lidi a pomoci jim. V tom vidí na lesní pasece
děti, které si tam hrají. Jaký dobrý skutek mohu pro vás vykonat? (a
rozběhne se k dětem)
| (Vystrašené děti s křikem utíkají.)
| Ivan | Stůjte! Zastavte se! Chci vám prokázat dobrodiní! Stůjte!
(padá bezmocně na zem a zuřivě tluče rukama kolem sebe.)
(uslyší naříkání žebráka, sedícího v malé úžlabině u cesty.)
| Žebrák | Darujte holoubkové, sestřičky, bratříčkové, mamičky, otcové, mí
dobrodinečkové. Všiměte si, jak trpím na světě. Almužničku hoďte mi,
pánbůh se vám odmění.
Darujte sirotkovy ubohému, prokřehlému, hladovému, chudáčkovi žebráčkovi
slepému, chromému, hluchému ...
| Ivan | tady vykonám dobrý skutek a nebude mě vidět. Kolik máš v hrníčku?
| Žebrák | sotva půl troníčku.
| Ivan | Když je to tak, dám ti pěťák. (odhodlaně a podívá se do
zrcátka) Jak je vidět, pěťák na dobrý skutek nestačí. (zklamaně)
| Žebrák | (se podívá zpod šátku na Ivana.) Vlkodlak! Vlkodlak! Zachraň se
kdo můžeš!
| Ivan | Jaký dobrý skutek mám vykonat? (povzdechne)
| Babka | Oj, Uf! Ach lidé dobří, já už nemohu. (a těžce se posadila na
zem)
| Ivan | Ukaž, babičko, pomohu ti. (zvedne babku zároveň s otýpkou klacků)
| Babka | Ó pomoc mi, můj milý. Udělej dobrý skutek.
| Ivan | Dobrý skutek? (zbystřil)
| Babka | Ano, ano (rychle přitaká babka.)
| Ivan | S největší radostí! Já náramně potřebuji dobrý skutek. (zaraduje
se a naloží si na záda celou otýpku) Sedni si.
| Babka | Kam si mám sednout?
| Ivan | Na hřeb?
| Babka | Na hřbet? (podiví se a heká, rychle vyleze Ivanovi na záda,
opravdu unavená)
| Ivan | sedíš ? (opatrně dodá) Babičko bydlíš daleko?
| Babka | Moc daleko, synáčku! (jízlivě) Půjdeš do kopce, pak z kopce a
pak zase do kopce.
| Ivan | To je dobře.
| Babka | Když dobře, tak dobře. Jen koukej ať se nestrhneš. (zasměje se)
Můj milý, nějak ses zapotil (potáhne několikrát nosem)
| Ivan | Je moc horko. (omlouvá se)
| Babka | Vydíš tu rozbořenou chalupu.
| Ivan | Vidím. (udýchaně)
| Babka | Tak to je můj palác. (skřehotavě se zasměje) Tak se hni, můj
milý! Pěkně hbitě! Rychle! Ryhleji! To je můj zámek. Děkuji ti, milý.
Děkuji ti krasavče.
| Ivan | Podívá se do zrcátka. Vysmíváš se mi? Copak nevidíš, jaký jsem
krasavec? (zatře se Ivan s babkou)
| Babka | Nevidím! Jen považ, skoro deset let, nic nevidím. Víš, oslepla
jsem. (přikrčila se strachy)
| Ivan | Ach Babičko (zdrcený). Raději bych já měl oslepnout!
| Babka | Co je?
| Ivan | (Rozmrzele máchne rukou). Dědeček hříbeček mě obelhal.
|
| Babka | Kdopak? Kdopak?
| Ivan | Já už se nechci ani vidět. (vzteky zahodí zrcátko)
| SCÉNA VII.
|
Vypravěčka | První červencovou neděli stařena Jevdokije čeká hosty.
Dohazovačka Marja Kirilovna sjednala námluvy. Ze sousední vesnice
Kosťuchovky má přijet Nina Ivanovna se synem, prostoduchým Saškou. Celé
odpoledne probíhá ve shonu příprav na tuto důležitou návštěvu.
| Macecha | Nasťo, podej cop! Dělej! (natírá Marfušiny tváře moučnou
směsí)
| Marfuša | Mámo, to obočí jí zamaž! (macecha namaže Nastěnce obočí
moukou)
| Macecha | Ach ty moje jalůvko. (láskyplně)
| Marfuša | Mámo, Nasťa má lepší cop!
| Machecha | Ten tvůj je dražší, koupila jsem ho na jarmarku.
| Marfuša | Tak jí ten její ustřihni.
| Macecha | Ale za co jí budu tahat když nebude mít cop?
| Marfuša | Ustřihni ho!
| Macecha | Já jí ten cop přikryji kusem hadru.
| Marfuša | Tak dobře, přikryj!
| Macecha | (Jevdokije omotá Nastěnce hlavu starým hadrem.)
| Co ty, špindíro, jen se krmíš, hloupě čumíš! (začnou se smát až se za břicha popadají) Tak už táhni, zmije zlá (strčí do Nasti) Koukej, abys zametla! No tak, dělej! (Dlouze se smějí.)
| Macecha | Princezna, vypadáš jako princezna. (rozplývá se)
| Marfuška | Vážně?
| (Obě se zasmějí. Matka natře Marfuši tváře rozkrojenou červenou řepou,
aby měla krásně červená líčka.)
| Macecha | Ne, princezna ne! (podívá se Jevdokije na Marfušu v zrcadle.
Hrdě:) Ty jsi královna!
| (Přijedou hosti)
| Marja | Taková už je to dcerka šikovná. Pracuje pilně od rána, sotva
vstane, už oheň v peci plane. Pilně se snaží, vaří a smaží, ještě zamete
dvůr a už prostírá stůl.
| Macecha | A co vám mám říkat, taková krasavice, ta se hned tak nepotká.
| (Stařík se tomu opatrně usměje.)
|
Matka ženicha | Dost! Jemináčku, to už stačí. Poslyšte lidé však říkají,
že máte dvě dcerušky!
| (Stařík Kuzma se znovu opatrně usměje jako by chtěl něco říct. Macecha
ho máchnutím ruky umlčí.)
| Marfuša | Koho jste to potkali a co vám to nalhali? Má matka jenom jednu
dceru má - a to jsem já!
| Matka Žen. | Čest nám prokažte a tu druhou ukažte!
| Marfuša | Mámo?
| Macecha | Tak dobrá, snad můžeme druhou ukázat.
| Nasťo! Pojď sem! (se zlým úsměškem) Běž, ty zmije jedovatá! (Sotva vejdou do světnice, usměje se) Nasťenko, ty moje miloučká,
hodňoučká - ukaž se hostům.
| (Nasťenka stojí s hadrem na podlahu omotaným na hlavě, s obočím moukou
namazaný. Oči klopí, celá zkroušená pod zkoumavým pohledem Niny Ivanovny
a
dohazovačky Marji Kirilovny.)
| Matka Ž. | Hm, tu bych tedy nechtěla.
| Ženich | Je jak strašák do zelí.
| Macecha | Jdi! (Její úšklebek vezme staříku Kuzmovi všechnu odvahu na
obranu dcerky.)
| Marja | Tak, naši milí hosté, čím vás mám uctít?
| Matka Ž. | Uctěte masem či rybou, dejte nám co je libo, můj synáček moc
rád husí játříčka!
| Marfuša | Ano?
| Macecha | Nasťo, přines!
| Matka Ž. | To ne, Ať nám nevěsta jídlo přichystá, tak je to zvykem.
| Marfuša | Mámo?
| Matka Ž. | Podíváme se, jaká je Marfuška hospodyňka. (jízlivým hlasem)
| (Marfuša sklopí oči. Odejde. Je slyšet kejhání hus.)
| (Děti se rozřechtají na celé kolo.)
| Marfuša | Pomóc! Pomóc!
| (Nasťenka vybíhá, na dvoře volá:) Marfuško (Ženich se na to dívá z
okna.)
| (Nasťenka přichází omytá, Marfuša rozmazaná.)
| Ženich | Nasťenku chci za ženu. (Roztáhne pusu od ucha k uchu.)
| SCÉNA VIII.
| Ivan | (Hodně unavený, posadí se. A najednou si něčeho všímá.)
| To je hůl té babky. Jak bude bez ní chodit? Musím jí hůl přinést! (rezolutně) Ď. Hřib | (zatleská radostí rukama) Výborně, Ivánku! Výborně!
| (Ivan se roztočí.)
| Ivan | Snad je to šalba, snad se mi to zdá, snad se mi čaroděj vysmívá.
Zlým kouzlem mi hlavu spletl, že jsem musel běžet sem, za letícím
peříčkem. Tady jsem se potkal
s Nasťenkou. A vida, pařez je samý květ! (pohladí kvítky) Zlý čaroděj se
na mne zlobí, nevěřím, že mě vysvobodí. Tady se Nasťenka skláněla k
potoku, aby nabrala
vodu do okovu. (Ivan se skloní také a nevěří svým očím! Znovu rozčeřil
vodu. Medvědí hlava je pryč, opět má svou podobu..
| Najdu Nasťenku, ať je kde je! SCÉNA IX.
| Vypravěčka | (Popije trochu čaje.) Tak minuly týdny celé, od neděle do
neděle. Stařík musí vézt dcerku dnes tam, kde je nejhustější les. Zlá
macecha si to přála a Nasťenku z domu hnala. Pořád muže plísnila, div
chudáka nebila. Nadávala, skuhrala až Nasťenku vyhnala.
| Stařík Kuzma zapřáhne vraníka do saní a vyjede. Mrzne až přaští. Stařík je velice nešťastný. Macecha Jevdokije poručí a on se bojí vzepřít. A tak posadí Nastěnku do saní a míří do lesa. Oběma dosud v hlavě zní poslední slova macechy Jevdokije: Macecha | Přivedu mojí Marfušce ženicha, a on, prosím, za Nasťou
pospíchá! (staříkovi:) | Zavez ji do lesa a nech ji tam. Ať už ji doma nepotkám! (dusot kopyt, cinkání rolniček) Ať ji medvěd sežere. (zdálky) Marfuša | Ať si ji vezme za ženu třeba nějaký kouzelník. Chachá!
| Stařeček | Ať mě ta má babka třeba utrápí, ať mě přivede do hrobu, já
tě, dceruško, tady v lese nenechám. Hyjé malá, hý! Domů pojedem! Hý
malá, hý.
| Nasťenka | (počká, až se tatínek nebude dívat a nepozorně seskočí ze
saní) Vždyť tě tatínku, utrápí, utýrá tě k smrti. Sbohem, nevzpomínej na
mne ve zlém.
| Stařeček | Ať mě bije pometlem, ať mě bije holí, já už se, Nasťenko,
nebojím ničeho. Všechno jí řeknu. Všechno!
| Řeknu jí to, řeknu! SCÉNA X.
| Vypravěčka | Ivan přijde k prapodivné chalupě. Kroutí před ní hlavou,
nevěří svým očím. To, že chalupa má vchod na špatnou stranu, se Ivanovi
líbilo ze všeho nejmíň.
|
| Ivan | Chaloupko, chaloupko, tak je mi vhod, otoč se, ať je ke mně tvůj
vchod! (K velkému Ivanovu překvapení se chaloupka opravdu otočí.)
| Ježibaba | Co chceš? (osopí se na Ivana, když otevře rozvrzané dveře)
Ivan, přijde nečekán, nezván, chaloupku otočí a mě tím probudí. Není mu
asi vhod, že do lesa
má vchod.
| Ivan | Babo Jago, stůj, nijak nečaruj! Musíš ke mně hodná být, pomoci mi
Nastěnku zachránit.
| J.Baba | Jéjé, to jsi bohatýr? Cháchá! Pomoc u mě nehledej, raději
rychle utíkej! Tak chaloupko, otoč se! K lesu vchod ať stojí, zády k
Ivanovi! (dupne)
| Ivan | K lesu zády, ke mně vchodem! (dupne si)
| J.Baba | Néé! (čílí se baba Jaga) K lesu vchod, k Ivanovi zády!
| (dupne)
| Ivan | K lesu zády, ke mně vchodem! (DUP)
| J.Baba | K lesu vchod, k Ivanovi zády! (bába začne radostí předčasně
poskakovat, že bohatýra Ivana udolala)
| Ivan | (Postaví se ke stěně chaloupky a začne ji otáčet rukama. A při
tom hlasitě volá:) Ke mně vchod!
| J. Baba | Jedeš, ty uličníku! (Baba Jaga popadne létající pometlo
a mlátí jím Ivana po rukách.) Ke mně otočit! (piští)
Počkej, já ti ukážu. A nespoléhej na svou sílu. Ty máš svaly, já
mám čáry. (Babice silně zapíská na prsty a v tu ránu obživnou ošklivé
pahýly stromů, stojících kolem chaloupky.)
Hej, dřevění bohatýři! Šup Ivana do chaloupky!
| (Bohatýr Ivan proti nim nic nezmůže.)
| J.Baba | Do pece ho strčte, bude z něho dobrá pečeně! (zapiští)
| (Strhne se nová mela.)
| J.BAba | Zbytečně se bráníš, Ivane, do pece tě stejně dostaneme.
(jízlivým hlasem) Pěkně si tě upeču na oběd!
| Ivan | Ale babuško Jaguško, já se už nebráním.
| B.Jaga | nebráníš? (podiví se)
| Ivan | Neznám tyhle věci, jak se dá upéct v peci. (rozhodí rukama)
| B.Jaga | Jó, chochochó! (zasměje se pobaveně)
| Ivan | Ukaž mi tedy, jak se správně na lopatě sedí? (poprosí a přistrčí
lopatu k babě)
| J.Baba | No tak, drž! (sykne vztekle) To je dneska mládež. Co vás to
učí? Vždyť to není těžké.
| Ivan | (Popadne lopatu) Šťastnou cestu! (rychle strčí babu do pece,
hbitě zavře dvířka, aby se nedostala ven)
| (Z pece se ozývá křik.)
| Ivan | A vy, prašivci, koukejte mazat! (obrátí se Ivan k dřevěným
bohatýrům) Nebo vás spálím na popel!
| (Bohatýři jak slyší slovo popel, bázlivě se přikrčí a začnou zmateně
pobíhat. Ivanovi nedá moc práce je vyházet jednoho po druhém z chaloupky
ven.)
| J.Baba | Smiluj se, Ivánku. Je tu horko, už se to snést nedá!
| (Ivan otevře dvířka. Baba vyleze ven a lomí rukama.) Jsem celá uvařená! Ivan | To ještě moc netopím. (zasměje se) Hej, babice, mluv ča-
rodějnice, kde může Nastěnka být?
| J.Baba | Kde může být?
| Ivan | Jak ji mohu zachránit?
| J.B. | Zachránit, zachránit. (naříkavým hlasem)
| Ivan | Trp babo, ty zlá Jago! Jen drž, drž. (posměšně napomíná babu a
ometá ji koštětem od popela)
| SCÉNA XI.
| Vypravěčka | V tom samém lese, mnoho verst širokém a ještě více verst
dlouhém sídlí děda Mrazík. Jeho domek je překrásný. Střecha příkrá, okna
v podkroví i v přízemí umně malbami zdobená.
| Z dřevěného štítu i z okapu visí ledová krása, jeden rampouch vedle druhého. Děda Mrazík má mnoho práce v lese. Vydal se přikrývat stromy sněhem, aby vydržely tuhou zimu. Jen on sám a hůlka Mrazilka ví, jaká bude zima. Ď. Mrazík |
Vyrostla štíhlá jedlička, tam mezi modříny, | Zelená byla celičká od jara do zimy, zelená byla celičká od jara do zimy, Na podzim vítr zazpíval, spi jedličko jen spi Mrazík ji sněhem přikrýval, pozor jen nezmrzni, pozor jen nezmrzni ... (Ď.M. se zarazí. Pod rozložitým smrkem sedí dívka a třese se zimou.)
| Ď.M. | Má milá (podívá se děda M. skrz větve) odkud jsi zabloudila?
| Nasťa | Z domova. (nesměle)
| Ď.M. | Z domova? (podiví se) Už je ti teplo, děvče?
| Nasťa | Teplo, dědečku Mrazíčku. (přitaká, zimou se jí třásl hlas)
| Ď.M. | Dobrá. (zabručí si pod vousy)
| Nasťa | Opravdu teplo.
| Ď.M. | (Mrazíkovi to nedá a obíhá veliký strom, aby viděl Nasťenku z
druhé strany.) Teď už je ti teplo, děvče?
| Nasťa | Teplo Mrazíčku, teplo dědečku. (zima ji roztřásá čím dál víc)
| Ď.M. | Jsi hodná dívka, dávno už tě znám. (pochválí ji) Vezmi si
můj kožich. Tak děvenko! (podá ji krásný sobolí kožich a teplé rukavice)
| Nasťa | A co ty, dědečku, není ti zima?
| Ď.M. | Mně a zima? Chachá! (zasměje se až radostí poskočí)
| Co je s tebou, holubičko? Nasťa | Sbohem, Mrazíčku. (potichu)
| Ď.M. | Co je s tebou, moje milá? (skloní se nad ní)
| Nasťa | Zmrznu. (hlesne)
| Ď.M. | Hej saně, okamžitě a střelhbitě přileťte. (mocně zakřičí)
| (Ozývá se dvojí koňské zařechtíní a silné zadupání. Objeví se dřevěné
saně.)
| Ď.M. | Prr, sáňky moje! (zastaví je, vezme Nasťu do náruče a opatrně
ji položí do saní) Drž se a nezmrzni. (chlácholí ji)
| No tak, ještě si s tebou na tvé svatbě zatančím! Hyjé! Sáňky moje, hyjé! Už je ti teplo? Nasťa | (se usmívá, přitaká)
| Ď.M. | Prr, samoběžky! (u svého domečku)
| SCÉNA XII.
| (Ivan v chalupě baby Jagy, baba obskakuje Ivana)
| B.J. | Nasťenka? Láska? (rozhodí rukama) Nesmysl! (pak
vyštrachá z truhlice starý zaprášený kožich) Tu máš pro zahřátí huňatý
kožíšek.
| Tak šťastnou cestu. A nenachlaď se! Ivan | Co?
| B.J. | Počkej, ještě. (řekne úlisně baba, podívá se pod lavici a hned
začne čarovat)
| Šufír, šalír. (Jak vysloví zaklínadlo, vyjedou zpod lavice malé sáňky.) Tu máš sáňky jako loďky, krásné sáňky samochodky. Samochodky, samovodky, samy řídí, samy jedou. Za Nasťenkou tě zavezou. (Baba Jaga vynese sáňky ven. V tu chvíli se samy rozjedou. Ivan má co
dělat, aby jim stačil.)
| B.J. | Kožíšek je jako nový, ať mi ho v pořádku vrátíš! (křičí za ním)
Pěkně jsem mu to zavařila (mne si bradu) tou prací jsem
se ale unavila. (Otočí se zpátky do chaloupky. Začne přemýšlet.)
| B.J. | Uff, to je mi zle (heká a běduje) Trápím se, není to horečka ani
zimnice, vůbec mne nesouží žádné choroby. Já chudinka, se jen ukrutně
zlobím!
| (Jak se tak rozkuráží, začne běhat a všude smejčí koštětem.) (nářek) Ani spát mi nechutná, ani jíst mi nechutná. Ten, co tu byl, mne velmi urazil. (láteří) (Zmije zasičí.)
| B.J. | Už jsem ho sníst chtěla, ale nesnědla a ještě ke všemu - na
lopatu, já husa, mu nasedla! (běduje)
| Kocour | Mňau (ozve se ostré kocouří zamňoukání)
| B.J. | (Přestane naříkat, konečně ji napedne, jak se Ivanovi pomstí.)
Kocourku můj, kocourku zlatý. Teď mně musíš pomoci. Víš, kam povede tvá
cesta? Ivanova nevěsta, ať se na smrt přichystá!
| Chachá! (Jen to dořekne, kocour se rozběhne.)
| B.J. | To mám radost. (křepčí)
| SCÉNA XIII.
| Ď.M. | Neboj se, má milá. (hladí Nasťu)
| Všechno dobře dopadne. On na tebe nikdy nezapomene. (Natáhne si rukavice a ještě ve dveřích se otočí:) Podívám se po kraji, co mé břízky dělají. Jestli jsou v pořádku. (rychle dodá:) Neboj se tady, já se rychle vrátím. (Nechá pootevřené dveře, využije toho černý kocour. A vběhne dovnitř.) (Černý kocour si přisedne k Nasťence na lavici.) Nasťenka | (Se podívá na kocoura a mimoděk sáhne na berlu. Neví, co se s
ní děje.)
| (Ozve se slabý hlas Mrazíka.)
| Ď.M. | Kdo se blízko mé berly ocitne, usne a už nikdy neprocitne!
| (Dívka padne na zem. Ve stejnou dobu se děda Mrazík prochází po lese a
pečlivě prohlíží břízky, jedličky a smrky.)
| Ď.M. | Vyrostla štíhlá jedlička, tam mezi modříny | Zelená byla celičká od jara do zimy zelená byla celičká od jara do zimy Na podzim vítr zazpíval, spi jedličko spi ... (náhle se děda zarazí) Ojoj, ojoj, nepořádek, hned tě postříbříme... Ach já hlupák starý, hlava děravá. (tluče se pěstí do čela) Berlu Mrazilku jsem zapomněl doma! Ťuk, ťuk! Kdopak asi čeká zde (radostně ťukal na dveře) kdo mi dveře otevře? (Černý kocour se mu otře o válenky a uteče ven.)
| Ď.M. | Nasťenko, vrátil jsem se ... (ztěžka ze sebe vypraví)
| Nasťenko, Nasťenko, holubičko moje! (začne se znovu tlouci pěstí do čela) Já hlupák starý, hlava děravá, neochránil jsem Nasťenku. SCÉNA XIV.
| Ď.M. | Buď zdráv, Ivane! (překvapený Ivan se ohlédne, kdo to je)
| Ivan | Dobrý den, dědo Mrazíku. (usměje se)
| Ď.M. | Přišel jsi za Nasťenkou?
| Ivan | Co se stalo? (stuhne mu úsměv na tváři, rychle vběhne do chalupy)
Nasťenko! (nechápavě se otočí k dědovi)
| Ď.M. | Odpočívá. (řekl smutně)
| Ivan | A proč ve dne spí? (úzkostlivě)
| Ď.M. | Víš, Ivánku, když ona v noci taky spí. (rozhodí děda bezmocně
ruce)
| Ivan | Odpusť mi, Nasťenko, že jsem ti ukřivdil. Odpusť! (skloní
se k nehybné Nasťence a pohladí ji po zmrzlé tváři)
| (Nasťa otevře oči.)
| Nasťa | Ivánku. (tiše zašeptala)
| Ivan | Nasťenko! (vykřikne)
| (Děda Mrazík potichu vyjde ze světnice ven)
| Nasťa | Ivánku, jsi teď nějaký hezčí. (usměje se)
| Ivan | Vážně? (hledal očima zrcátko)
| Nasťa | Hezčí než dřív.
| Ivan | Já se teď docela změnil. Dřív jsem jen myslel na sebe. A teď chci
dělat dobré skutky.
| Nasťa | Co to máš na tváři? (zastavila příval jeho slov)
| (Ivan si sáhl ustrašeně na tvář.)
| Nasťa | Jakoby ti tam zase rostla medvědí kůže. (zasmála se)
| Ivan | Co? (podíval se znovu do zrcátka)
| Nasťa | Ivánku, já jen žertovala. (pohladila ho Nas. po tváři)
| Ivan | Nasťenko. (vydechl úlevou)
| SCÉNA XV.
| (Marfuša louskala lískové oříšky. Nabrala si jich hrst, po jednom si je
hází do úst a dlaní přitlačí na bradu. Až oříšek
mezi zuby praskl. Starý Kuzma stál u pece, oči sklopené k zemi.)
| Macecha | Jiné babky mají taky hloupé dědky, ale ne tolik hloupé!
| (plácne se dlaní do čela, pak chytne dědka za rubášku pod krkem) Co je to za nápad - vlastní dceru zavést do lesa! Buď ji mráz utýrá nebo ji roztrhají vlci! Stařec | Já..., (snaží se něco namítnout)
| Macecha | Ano, ty. (zarazila ho stará)
| Stařec | Už mlčím, mlčím. (odevzdaně skloní hlavu)
| Macecha | Co si počnu bez Nasti! (rozhorlila se) To jsem ji
pěkně chytla za cop, zacloumala s ní a hned jsem si ulevila.
| (Podívala se opovržlivě na staříka Kuzmu a zuřivě ho praštila plácačkou na mouchy po hlavě.) Tebe dědku, zač mám tahat? Vousy máš plesnivé a hlavu plešatou! (Ránu plácačkou schytala i Marfuša. Jenže ta se nedala a žďuchanec jí oplatila.) Macecha | Ťuťu. (Uklidňovala ji a dala jí cukrovou špejli na cucání. Pak
se nazlobeně otočila ke staříku.) Kvůli tobě vlastní dcerku mlátím!
| Sbor | Už jedou! Už jedou!
| (Cikot rolniček a dusot trojky.)
| (Oba se uklonili staříkům.) Nasťa | To je můj ženich - Ivánek. (s ruměncem ve tváři)
| Kuzma | (Obdivně vydechl.)
| Nasťa | Tatínku, všechno dobře dopadlo. Děda Mrazík mne zachránil a pak
pohostil ve svém domě. Za muže Ivánka mi dal a štědře nás obdaroval.
| (Otevře skříňku vyloženou krásným červeným sametem, plnou drahokamů
všech barev.)
| Sbor | Samé pravé drahokamy! A ženich učiněný krasavec!
| Marfuša vypadá jako nána! (zlomyslný smích) Marfuša | Táhněte, jděte pryč! (Vztekle vběhne do davu, bije pěstmi,
kope nohama. Tluče každého,kdo stojí poblíž.)
| Já ti ukážu, kdo je nána! Macecha | (Nenechá se zahanbit a přidá se k Marfuše)
| Marfuša | Já chci ženicha, já chci být bohatá, já chci!
| SCÉNA XVI.
|
Vypravěčka | Jak si Marfuša sama přála, jak stará Jevdokije přikázala
stařík Kuzma vzal Marfušu do lesa. A pod nejvyšším stromem
ji zanechal osudu. Ovšem s pořádnými zásobami jídla. Do košíku jí matka
připravila plnou láhev mléka, chleba tlustě namazaný, cibuli, kus špeku.
Jen aby
nehladověla. Marfuša si taky pořádně říhla, když dojedla všechny zásoby.
Nebýt zavrzání sněhu, ani by si nevšimla, že ji pozoruje děda Mrazík.
| Ď.M. | Je ti teplo, děvče?
| Marfuša | Co chceš? Zbláznil ses? Ruce i nohy mmě mrznou!
| Ď.M. | Tak co tady hledáš? (oběhl rozložitý smrk, aby se na dívku
podíval i z druhé strany) Už je ti teplo, děvče? Je ti teplo, krasavice?
| (To už bylo na Marfušu moc. Olízla se, otřela si ruce, chytla dědu
Mrazíka za límec kožichu a pořádně s ním zacloumala.)
| Marfuša | Honem mi přičaruj ženicha, a peníze! Hodně peněz!
| (Ještě jednou s dědou zatřásla, pak s ním praštila o zem.) Tak dělej! (zlostně si dupla nohou) SCÉNA VII.
| Vypravěčka | Parta loupežníků se zimomřivě choulila okolo velkého ohně.
Aby se zahřáli, někteří se tiskli zády k sobě a ruce natahovali k
plamenům.
| Loupežníci |
Teď krásně spí, Mrazík, teď krásně spí | a lističky mají své nory všechno má své hnizdo a my nemáme nic - nemáme nic jenom les a hory a hrozný hlad trápí nás... Kapitán | Ticho! Na místa!
| Loupežníci | Jdeme loupit. (radostný pokřik) Konečně bude něco k snědku.
| Kapit. | Dávej pozor! (Z dálky se ozýval podivný hluk.)
| Loupež.I | Baba přiletěla! (zakroutí hlavou hloupežník, který první
spatřil babu Jagu)
| Kapit. | To je ale krasavice. (huhňavě)
| B.J. | Lesní panovníci, lupiči a loupežníci (podbízivým hlasem)
teď si můžete přilepšit.
| Loupež. | A jak?
| B.J. | Ve zlatě sto dukátů, stříbra čtyři vědra a měďáků kolik chcete -
když svou práci dobře provedete. (hodí mezi zarostlé ničemy hrst měďáků)
| (Celá horda loupežníků se válí na jedné hromadě.)
| B.J. | Pojďte sem, pojďte (pobídla baba Jaga loupežníckého kapitána)
měďáky jsou jenom pro ně, pro vás mám zlato! (zaloví ve svých
ušmudlaných a záplatovaných sukních, vytáhne pytlík se zlaťáky)
| (Loupež. kapitán po něm chňapl, ale baba byla rychlejší.)
| B.J. | Až potom, potom! (odstrčila ruku a zaskřehotala) napřed
práci.
| Kapitán | Vy mně nevěříte?
| B.J. | Kdepak, jste moji drahouškové..., (Náhle jakoby něco zaslechne.
Přitiskne ucho k zemi, aby lépe slyšela.)
| Jenom potichu! Jenom potichu! (napomínala loupežníky.)
Loupežníci | Jasné.
| J.B. | Na svá místa! (zavelela)
| (Loupežníci se schovali.)
| Kapitán | Máme je!
| (Na saně se vrhla horda jeho kumpánů.)
| Nasťa | Ivánku. (zoufale)
| Ivan | Drž se, Nasťenko! (pod hromadou dvanácti nemytých těl)
| Kapitán | Tak jak jsme pracovali? (zatahal loupež. kapitán babu za
rukáv) Babice, dej peníze. (žadonil)
| (Babě se platit moc nechtělo. Štráchala ve špinaých sukních, obracela
kapsy a při tom uklidňovala netrpělivého loupežníka.)
| B.J. | Hned, hned to bude...
| (Kapitán si všiml,že už drží měšec v ruce, ale nechce se jí vyndat jej z
kapsáře. Obratným hmatem hodným loupežníka jí měšec sebral a rozběhl se k hordě ostatních lotrů.)
| B.J. | Áá, okradli stařenu. (bědovala, pak viděla Ivana pod hromadou
těl)
| Vzdej se, Ivane! Teď poznáš odplatu za svou lopatu! (s napřaženým koštětem se baba rozeběhla, aby Ivana ztrestala) Nasťa | Ivánku, bohatýre můj! (žalostně, uvázaná ke stromu)
| Ivan | Opravdu, vždyť jsem bohatýr! (Vstane, rozmáchne se a odhodí
hromadu chlapů, ležících na něm.)
| Babice, s takovým koštětem na mně? (zasměje se, zlomí ho vejpůl) B.J. | Košťátko! Zlomil mi moje košťátko! (zanaříkala baba)
(V každé ruce drží polovinu létajícího pometla.)
| (Každou ranou pěstí srazí Ivan jednoho loupežníka. Vasil, nejzuřivější z
nich, chce Ivana chytit zezadu a povalit ho. Vtom se ozve rána jako hrom a na hlavu Vasila spadne veliký kyj.)
| Kapitán | Chlapci, to jsou naše kyje!
| (Začnou padat loupežnické kyje, pěkně na hlavu jednoho lumpa po druhém.
Poslední spadne na hlavu kapitána.)
| Nasťa | Ivánku, pozor! (úzkostlivě)
| (Baba Jaga vezme kus vykotlaného kmene a celá bez sebe zlostí jej chtce
nasadit Ivanovi na hlavu. Bohatýr se bleskurychle obrátí a vykotlaný
kmen jediným hmatem babě sebere a druhým jí ho narazí na hlavu.)
| B.J. | Ušetři babušku, ušetři Jagušku. (prosí)
| Ivan | Nikdo tě šetřit nebude! (Zatočí s babou dokola, vezme jeden
loupežnický klacek, párkrát jí přetáhne po hřbetě a zažene ji.)
| Nasťa | Ivánku! (usměje se a položí Ivanovi hlavu na prsa)
| Ivan | Nasťenko! (pohladí jí láskyplně)
| SCÉNA XVIII.
| Vypravěčka | Stará Jevdokije se nemůže dočkat, až se její Marfuška vrátí
od dědy Mrazíka. Pochopitelně jako bohatá nevěsta. Co chvíli běhá ke
dveřím, k oknu, staříka Kuzmu honí sem a tam. Chvilku klidu nemá.
Nakonec se do kožichu oblékne, šátek uváže. Stále však netrpělivě
přechází z
jedné strany světnice na druhou.
| Macecha | Nasťe dal truhlu a skříňku. A Marfušce, dušičce, určitě dá dvě
skříňky. Ne! Čtyři skříňky a dvě truhlice!
| Stařík | Jo, jo..., (opatrně přitakává)
| Macecha | A proč by nedal,kkdyž dal Nasťe, nám dá taky!
| Stařík | Jo, jo...,
| Macecha | (Jevdokiji se zdálo, že už něco slyší, jde se znovu podívat k
oknu.) | Nasťe dal za muže chasníka. A Marfušce, dušičce, dá určitě hraběte! Stařeček | Jo, jo...,
| Macecha | Už jedou! (vykřikne náhle, slyší cinkot rolniček)
| (Vyběhnou před dům.)
| Vypravěčka | Místo trojky statných běloušů byla zapřáhnuta trojka
chrochtajících vepřů. Místo drahých kožešin jen volská kůže. Místo
krásně zdobené truhly na
drahokamy trčela obyčejná dřevěná bedna. A na saních Marfuša - barvu na
tvářích rozmazanou od slzí, kožich pobryndaný od jídla, ruce špinavé od
prasečích
opratí.
| Macecha | Kde máš poklady? (Vyhrkla a honem se vrhla na dřevěnou bednu.
Sotva ji otevřela, vyletělo z ní pět vran.)
| (Vlevo stojí umazaná brečící Marfuša, snad ještě ošklivější než kdy
jindy. Okolo ní smějící se děti a vesničané. A na druhé straně stařík
Kuzma, se škodolibým výrazem ve
tváři.)
| Macecha | Už mlčím, mlčím..., (odevzdaně skloní hlavu)
| Stařeček | Fuj, babo! (odplivne si a radostí ještě povyskočí)
| Vypravěčka | Na svatbě Ivana a Nasťenky se sešla celá vesnice. Taky
Ivanova matka přijela s početným příbuzenstvem. Bylo hodně veselo.
Ženich s nevěstou seděli v čele dlouhého stolu, z jedné strany Ivanova matka, z
druhé strany Kuzma. Stůl byl plný dobrého jídla. Stály na něm mísy s
borščem, pirohami, pečená selata, plno drůbeže. Každý se mohl do sytosti
najíst i napít. A sborový zpěv vesničanů se rozléhal daleko. Dokonce i
děda Mrazík jej dobře slyšel ve své chaloupce.
| A já tam taky byla (usmála se vypravěčka Nina Alexandrovna) - jedla, pila nevěsta jak z růže květ, ženich jakbysmet. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. (Rozhostila se černočerná tma. Osvětlené je jen okno Niny Alexandrovny) POSTAVY
|
Vypravěčka,
Marfuša,
Macecha,
Stařík Kuzma,
Nastěnka,
Ivan,
Ivan. matka,
Marusja,
Ňura,
Loupežník I.,
Loup. kapitán,
Loupežníci,
Dědeček Hříbeček,
Žebrák,
Babka,
Marja,
Ženich,
Matka ženicha,
Ježibaba,
Ďeda Mrazík,
Sbor - vesničané,
Ťapka, komár, kocour
| | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||