Pár praktických rad na cestu do Finska

Jak to všechno začalo
Sedím jednoho hezkého podzimního dne na přednášce Matematika III docenta Průchy o trojných integrálech a jiných jim podobných zvěrstvech, když o lavici vedle sedící kámoš Michal mi podá leták o zlevněných letenkách. Na letáku se píše, že cestovka jménem GTS Int., ke příležitosti výročí Sametové revoluce, dá studentům a učitelům nebývalou slevu na letenky skoro do celého světa. Protože oba dva máme k cestování celkem vřelý vztah a letadlem jsme nikdy nikam neletěli, řekli jsme si, že by nebylo od věci to prubnout. Jelikož u nás byl hnusný podzim, tak jsme chtěli pořádnou změnu. Jelikož nás tropy nás nelákaj, bylo jednomyslně zvoleno Finsko, protože tam je v listopadu opravdu krásně - nastupuje polární noc, teploty lezou hluboko pod nulu, lehnou první metry sněhu - prostě úplná idylka. A tak podle hesla místo slov čin, jsme se zvedli a odešli zakoupit letenky. Po vystání dvouhodinové fronty jsme se konečně dostali na řadu a celkem bez problemů (kromě toho že jsme neměli dost peněz a narychlo znásilněný bankomat se rozhodnul vyblít balík dvoustovek) jsme zakoupili dva kousky letenek do Helsinek. Bylo úterý a odlet byl v neděli. Celkem v pohodě - letenka stála 3700,- a mě na týdenní pobyt bez zajištěného ubytování zbývalo cca 2000,- Kc. No ale pravý cestovatel si nedělá zbytečné starosti...

Den první - Neděle
V devět hodin ráno jsem dorazil na Ruzyňské letiště a kupodivu jsem se setkal i s mým spolucestovatelem. Odbavení proběhlo naprosto plynule a i přez naše xichty nás nikdo nepodezříval z teroristických úmyslů. První komplikace se objevily při čekání na letadlo v bezcelní zóně. Náš plánovaný Boeing 737-400 se ňák podělal a proto pro nás bylo připraveno uz měsíc vyřazené letadlo Tupolev 154M. Konečně pořádný vzrůšo, zajásali jsme oba. Nicméně přes všechny vyděšené obličeje Fiňáků, proběhl let naprosto hladce (k obědu byly ňáký, celkem hnusný těstoviny a kolem 16:00 jsme hladce přistáli v Helsinkách. Přeřídili jsme si hodinky o hodinu dopředu a zjistili, že venku je pěkna tma (myslím, že nás před tím někdo varoval, ale v cestovatelském nadšení byl odmítnut coby prašivý zrádce). Dokonce jsme se shledali i s našimi batůžky napranými konzervami, salámem, spacáky a podobně a tudíž nam již nic nebránilo vyrazit do neznámého světa. Venku bylo nad očekávání příjemně: teplota +5 a žádný sníh. První rozčarování přišlo při placení lístku na autobus z letiště do centra. Lístek stál 25 FIM (Finských Marek) a pro neznalé dodávám, že 1FIM byla asi 6.50,- Kč - zkrátka pěkně se mi protáhnul ksicht (moje celková hotovost činila 300FIM), ale člověk se nesmí nechat odradit dílčími neůspěchy. Po páté hodině večerní (fakt tma jak v (piiip)) jsme se dostali do centra. Zarazilo mě jak je strašně vylidněné. Všude otevřený obchody, restaurace, reklamy svítí jak pominutý, ale lidi zalezlí v kutloších.
Protože nám Helsinky nijak extra neučarovaly a protože nás táhla vidina Divokého Severu, vyhledali jsme Helsinské hlavní nádraží a v 19.25 jsme odjeli vlakem do cca 900 km vzdáleného města Rovaniemi. Vlaky jsou příjemné, tiché a pohodlné. Cesta trvala cca 12 hod a během ní se nic mimořádného nepřihodilo. Akorát, že při každý zastávce opakovali hyvaa matkaa což jsem si posléze přeložil jako přání šťastné cesty. (Přeložil jsem to já, jelikož na rozdíl od něj Finštinu plynně ovládám. Umim třeba: Toto je černá kočka (Teme on musta kissa.), takže mi dorozumívání nečinilo problémy)

Den druhý - Pondělí
Po osmé hodině ranní jsme vylezli z vlaku ve městě Rovaniemi. Přivítal nás sníh a lehčí mrazík (-3). Samozřejmě byla tma jak v kýblu. Město Rovaniemi se nachází cca 8km jižně od polárního kruhu a je považováno za bránu do Laponska. Ani nevím kolik má obyvatel, ale přízvisko město mu právem náleží. První naší starostí bylo najít si ubytování a něco pojíst. Vydali jsme se tedy k již dříve vyhlídnutému hostelu s nadějí levného ubytování. Hostel jsme našli celkem v pohodě a příjemně vyhlížející paní hostel-mama nám příjemnou, srozumitelnou english řekla že má pouze jeden dvoulůžák - opáčili jsme, že je to v pohodě, že jsme stejně jenom dva. Ona na to líbezným hlasem, že noc přijde na 80 FIM. Opět se mi protáhla držka. Moje zásoby finančních prostředků se po druhém dni snížily o víc než třetinu. Ale co jsme mohli dělat. Jiný hostel v city nebyl a spát venku se nám fakt nechtělo. Vyplázli jsme tedy požadovanou hotovost a provedli nezbytnou údržbu organismu (uzeným masem, chlebem atd.).
Zatím se rozednilo a my, náležitě posilněni jsme se vydali na polární kruh, kde má Santa Claus svojí vesničku a main post office. Cesta tam nám trvala asi dve hoďky. Cestou jsme potkali mnoho cyklistů, kteři s větším či menším úspěchem zvládali souboj se sněhem a ledem Jedno kolo jsme dokonce viděli hozený do potoka (pravděpodobně konec méně zdatného cyklisty). Na polárním kruhu jsme zjistili, že kdyby kolem toho nedělali tolik zmatku, tak to ani nikdo nepozná. Nicméně mohli jsme říct, že jsme tam byli, což taky neni k zahozeni.
Humorná situace: Nějaký francouzský novinář si chtěl vyfotit Santa Clause jak vybírá poštovní schránku a protože mu to připadalo málo zajimavé, tak se ještě pokoušel donutit poblíž zaparkovaného soba ke spolupráci. Jenže tenhle sob měl těch reklamních akcí tak akorát dost a lézt Clausovi do schránky ho ani nenapadlo. Fotograf se taktéž nechtěl vzdát, takže tahal soba za parohy ke schránce - to soba velice popudilo...
Po navratu do mesta jsme udělali kratký sightseeing a provedli menší nákup v supermarketu (ja si nekoupil nic a Michal zakoupil podivný jogurt, který jsme později, když jsme ho omylem znovu zakoupili, přezdívali sobí sperma...). Jelikož už byla opět notná tma, bez velkého odporu jsme využili služeb našeho levného ubytování a uvařili si večeři v hostelové kitchen (ja měl své oblibené lečo a Michal si nejdřív udělal polívku a pak rizoto, nebo obráceně, každopádně jsme to nemohli sníst a byli nuceni to vylít do haj...)

Den třetí - Úterý
Ráno jsme vstali jako obvykle ještě za tmy. Tma totiž byla asi do desíti. Papírový průvodce nám doporučoval jisté místní muzem zvané Arktikum, kde měla být výstava laponské kultury a podobných nesmyslů. Takové nabídce se nedalo odolat. Muzeum je to jako každé jiné (je tam trochu víc elektroniky než bývá u nás), ale ta cena! Na studentskou ISIC kartu jsme zaplatili extra snížené vstupné 40 FIM, z čehož se mi udělalo notně šoufl (zjistil jsem, že už nemám žádný prachy). Měli tam zajímavý exponát: nějaký seismograf, ktery byl české výroby - je to u srdce hřejivé vidět mezi tou finskou hatmatilkou nápisy jako křemíkové hodiny, oscilátor atd. Ale jinak jak říkám, za ty prachy to nestálo (teda pro mě - jsem lehký kulturní barbar).(Podle mě to bylo bezvadný. Jsou to čtyři oddělení (Laponsko po stránce geologické, příroda severního Finska, historie a jazyk a zvyky laponců) a všude jsou popisky i v angličtině (čehož by se v našich muzeích Fin hned tak nedočkal...). Bohužel se tam pak vehnala nějaká místní škola a ti malí Fini dělali strašnej kravál. Je to docela velký (a od června 1998 tam prej bude další oddělení o Vikingách) a za 40 FIM to určite stálo (je pravda, že mě ještě spousta peněz zbývalo ;-) )
Když jsme se vyhrabali z toho kulturního stánku, zamířili jsme k silnici směr sever. Hostelmamá na otázku ohledně stopování odpověděla always (nevím jestli správně pochopila naší otázku nebo nám prozradila své intimní tajemství... Později jsme spíš tipovali to druhý) Asi po dvaceti minutách nám zastavil takovej správnej týpek ve Folcvagnu, kterej sice neuměl ani slovo anglicky, ale zato nás vzal cca 160km naším směrem. (Na tý silnici, co jsme po ní jeli byla asi 5ti centimetrová vrstva ledu, takže člověk by si tam pěšky rozbil hubu, ale ten chlap to v tý popelnici pálil stodvacítkou. V týhle rychlosti si ode mě vyžádal mapu, aby se podíval, kam se to vlastně chceme dostat. Tu si před sebou rozložil tak, že snad ani nemoh vidět ven, ale byl v pohodě. Chvíli potom, co jsme šťastně přežili tohle chtěl vyzkoušet brzdy. Moc ho na tom ledě neposlouchaly, tak prohlásil "OJOJOJ!" a dál jel asi jenom stovkou. Po pár kilometrech se mu podařilo zajet na parkoviště u osamělýho, podivnýho stánku (řek bych, že v okolí min 50 km nebylo žádný jiný stavení), vběhnul dovnitř a zanedlouho vylez s různejma důležitejma věcma (pivo, cigarety a možná ještě něco jinýho). Jakmile se mu podařilo se rozjet, tak si jedno pivo rozdělal a dal si na kuráž. No na tom předním sedadle jsem občas zažíval horké chvilky, ale bylo vidět, ze ten týpek v tom nesedí poprvé...) Bohužel jak se v následujících dnech ukázalo, byl to jedinej bezproblémovej stop. Nechali jsme se vysadit na křižovatce 70 km od města Kolari, které mělo být naším dnešním nocležištěm. Škoda, že ten chlápek jel na blbou stranu...
Na křižovatce jsme strávili asi dvě hodiny a s houstnoucí tmou nás přecházel humor. Pokoušeli jsme se stopnout všechny auta co jeli kolem (byli asi 3), ale stopovat v noci je těžký. Už jsme pomalu začali plánovat jestli zemřeme rovnou tady na podchlazení, nebo se vydáme na cestu směrem, kde jsme tušili lidi a cestou chcípneme vysílením a následným zmražením.
Z těchto obveselujících úvah nás vysvobodil teprve kolem jedoucí laponec, kterýmu to na tý křižovatce chcíplo při náročném manévru "zatoč vlevo". Samozřejmě jsme se mu do toho miniauta hned nacpali, protože vypadalo, že v ten den už je to poslední co tudy jede. (Bylo sice teprve asi pět odpoledne, ale byla tma jak v řiti řiťoucí). Tenhle domorodec nás dopravil do nejbližšího "města" jmenem Kittilla, kde jsme mu poděkovali a znovu jsme dostali stopovací choutky. Další hodinu a půl jsme stáli u silnice a ze všech sil jsme se snažili stopnout všechno co kolem jelo. Teď jsme sice nebyli v akutním ohrožení života, protože v týhle díře byl podle průvodce hostel, ale podle téhož průvodce byl pekelně drahej, takže se nám do něj nechtělo. No naše stopování bylo stejně úspěšný jako předtim - nikdo nás dobrovolně vzít nechtěl. No co, museli jsme přistoupit k méně vybíravým praktikám českého cestovatele. U blízké restaurace zastavila červená dodávka. Z ní vystoupila řidička-laponka a šla do tý restaurace s ňákým zbožím. Tohle byla naše příležitost a nehodlali jsme jí promarnit.
Bleskově jsme nandali krosny, v okamžiku stáli u auta a s okouzlujícím úsměvem jsme očekávali řidičku. Ta, když se vracela a spatřila nás, vypadala, že takhle milou návštěvu rozhodně nečekala. Nicméně plynulou finštinou nám něco vysvětlovala (a tvářila se přitom důležitě), ale na to jsme nedbali a do auta jsme se nekompromisně nastěhovali. Po půl hodině jízdy nás vysadila a fturánu nám bylo jasný, že její úvodní proslov byl něco ve smyslu "Do Muonia nejedu". Štěstí bylo, že neměla namířeno do drsné finské divočiny, ale že nás vysadila uprostřed rekreační vesničky zvané Levi. Zavezla nás rovnou před hotel a nadcházející noc se nám začínala rýsovat jako STRAŠNĚ drahá. Doprovodila nás do recepce, chvíli si něco domlouvala s recepčním a pak odjela. S ní nás opustila i naděje, že bysme z tohohle luxusního sídla mohli ještě někdy nezadluženi vypadnout. Recepční si nás změřil skoumavým pohledem a jal se kamsi telefonovat, přičemž po celou dobu si nás pohledem griloval a nejspíš uvažoval, jestli pro jeho psy budeme dostatečně výživní. Když dotelefonoval a vyrovnal se s faktem, že finsky si s náma nepokecá, zažili my jsme jedno z nejpříjemnějších překvapení. Za 125FIM na osobu jsme dostali luxusně zařízenou chajdu s televizí, saunou a kuchyňkou s mikrovlnkou, toustrem, friťákem a dalším vybavením, v hostelech nevídaným. Dokonce bylo povlečeno, jako by nás očekávali. Takže tuhle noc jsme taky přežili...

Den čtvrtý - Středa
Ráno jsme vyrazili s otrochu menším optimismem na další strastiplnou cestu směrem na Muonio, o kterém jsme si mysleli, že by to mohlo být něco jako město. Jelikož byl krásný den, sluníčko svítilo a teplota se pohybovala jen něco málo pod nulou, vrátilo se nám nadšení a zapálení pro věc. Po chvíli stopování nám zastavil Saab, ve kterym seděl sympaticky mladý muž, ze kterého jsme dostali, že pracuje na sobí farmě.
Jak bylo tamnim zvykem, uměl anglicky akorát číslovky do pěti, ale věděl, že Česko je dobrý v hokeji. Tento bodrý venkovan to hnal po sněhu a ledu stodvacítkou (taky místní folklor) a když nám chtěl po třiceti kilometrech zastavit, protože jeho sobí farmu jsme navštívit nechtěli, jeli jsme smykem pár dalších desítek metrů. Tak sme se tedy priblizili k Muoniu o dobrych 30 km, bohuzel nám ještě jednou tolik zbývalo. Plni veselí jsme se vydali pěšky k našemu vysněnému cíli. Cestou stopovali všechno co jelo kolem, jenže jsme už byli přes 250 km za polárním kruhem a frekvence projíždějících automobilů byla opravdu mizivá.
Šli jsme po zasněžené silnici mezi zmrzlými jezery přes dvě hodiny když nám zastavil jakýsi dřevorubec co měl na vlečňáku sněžnej skutr. No von nám ani tak nezastavil aby nás svez, ale spíš chtěl zkontrolovat jestli mu ten skutr nepadá. Nicméně jsme se mu tam nacpali (jako už tolikrát), protože vidina dalšího plahočení nás děsila. Takže jsme se konečně dostali do Muonia, kde jsme doufali, že najdem civilizaci a hodně frekventovanou silnici. Samozřejmě že hovno. Byla to úplně stejná díra jako všechny "města" v okolí. Toho dne nám už nikdo nezastavil. Jedina naše zábava byla ve vzájemném koulováni (taky to byla nutná obrana proti umrznutí) a s postupem času a promoklosti i všeho v okolí, na co se dalo házet.
Kolem šestý jsme to vzdali a šli jsme si hledat nějaký ten drahý príbytek na přespání. No, nejdřív nás napadlo, že budem drsný a pudem dál do divočiny, nicméně po pár kilákách, když se kolem se rozhostila příšerná černočerná tma a nejblizsi lidské sídlo bylo hodně daleko, jsme si to rozmysleli. Nejdřív jsme cestou zpátky zašli do Dog sledge center, kde chtěli za noc 300 FIM, coz jsme s díky odmítli. Pak sme našli ňákou boudu na způsob ubytovny, kde jsme přespali trochu lěvnějc (ale ne o moc). Večer jsme se usnesli, že už toho stopu bylo dost a jestli chceme chytnout letadlo, tak jediné možné řešení je místní autobusová doprava (nejdražší možné rešení - Grrr).

Den pátý - Čtvrtek
A jak jsme řekli, tak jsme taky udělali. Ráno jsme nasedli na autobus do Kolari, kde jsme měli v úmyslu nasednout na vlak a příští noc strávit uhánějíc vstříc novým dobrodružstvím. Cesta autobusíkem byla vskutku bezproblémová, nicméně když jsme se kolem poledniho ocitli v Kolari a po několika ušlých kilometrech narazili na koleje, došlo asi k největšímu rozčarování na naší cestě.
Finská železniční síť rozhodně není tak hustá jako ta naše a obzvlašť ne na severu. Takže jsme předpokládali, že když maj tak málo kolejí, že aspoň na každým jejich konci postaví nádraží a že tam čas od času pojede i ňákej ten vlak. Ó jak hluboce jsme se my najivkové mýlili! Místo nádraží tam byla taková malá bouda s napisem Kolari a dovopravdický eskymácký tee-pee sloužící jako čekárna (ja jsem si do tý doby myslel, že týpka maj jen inadiáni...). Samozřejmě v Kolari dbali i na pohodlí cestujících, takze v týpku byly kamna a na nich konvice, aby si případný zbloudilý cestovatel mohl uvařit čaj (po tom co si z blízkého lesa přinese otep dříví). Na tý boudě nebyl žádnej jízdní řád, ale byl tam ňákej laponec (výpravčí ???), jehož znalost světových jazyků opět nebyla nejlepší. Po pár minutách dorozumívání rukama nohama jsme se dověděli, že vlak by mohl jet někdy kolem 7 hodiny večerní. To jsme si celkem oddychli, protože mimo jiné jsme už neměli žádný finský peníze, ale pouze záložní poctivý starý dobrý německý mařeny.
Jelikož do odjezdu vlaku zbývala ještě spousta času, vyrazili jsme do víru velkoměsta (jedna velká ulice a pár malejch kolem). S prohlídkou jsme byli celkem rychle hotoví a tak nás napadla kacířská myšlenka, že se podíváme po youth hostelu ze seznamu. Co kdyby se zase něco nedej bože přihodilo. Například kdyby nejel ten vlak... Po chvíli hledáni (a optání se v kadeřnictví, kde nám tlumočil nejstarší syn majitelky) jsme hostel skutecně našli a nyní za pomoci dcery majitele jako tlumočnice jsme se dozvěděli, za prvé, že vlak tady jede jenom ve stredu a v sobotu a 6.4., kdy tady je nějaká slavnost (my jsme tam byli ve čtvrtek - samozřejmě).
Tak nám nezbývalo než zůstat a slíbit majiteli, že mu zaplatíme až následující den otevřou banku. Ten večer jsme znovu okusili finskou saunu, která bohužel měla svá nejlepší léta dávno za sebou. Zlověstně hučela, pročež jsme nenašli dostatek odvahy na ní lejt vodu, když byla pod proudem).

Den šestý - Pátek
Ráno jsme navštívili banku, vyrovnali dluh u majitele, opět se pokusili stopovat a opět bezvýsledně. Mimo jiné teplota klesla na -23 stupňů (Když jsem ráno šel do banky, tak bylo -28 !!! Ale to Honza ještě chrápal, takže to nemuže vědět.) a to vám povim, v takovym počasí se dost blbě stopuje - fakt nám byla zima. V tuhle dobu už jsme začínali mít nezdravé myšlenky ohledně letadla, které nepočká, peněz, které docházejí a zimy, která útočí. Nakonec jsme to jako správný zbabělci vzdali a ve dvě hodiny odpoledne jsme nasedli na další drahý autobus. Nyní směr Kemi, v němž by podle dcery majitele hostelu měly vlaky jezdit častějc.
Do Kemi jsme dorazili kolem šesti večer. Kemi je už celkem velký město, ale něčím příšerně smrdělo. Netuším čím ani proč, ale rozhodně vím jak: Pekelně. Moc dlouho jsme se tudíž nezdrželi ani prohlížením památek (zaprvé tam žádný nebyly a zadruhý šest večer není ideální doba na sight seeing). Jako hlavní úkol dne jsme si tedy vytyčili najít nádraží. To se nám povedlo a dokonce nám tam potvrdili, že vlak pojede asi za hodinu (a dokonce naším směrem!). Malá poznámka na okraj pro prasáky z řad čtenářstva: na pánských zachodcích byl ňákej urostlej Viking na velký a přitom dokázal zamořit celou čekárnu dost nesnesitelným puchem. Pak to nemá v Kemi smrdět...
Za hoďku skutečně přijel pohodlný finský vlak a my jsme s úlevou nasedli do příjemného, vytopeného vagonu. Cestou do Helsinek se už nic zvláštního nepřihodilo. Tedy kromě toho, že mi Michal sprásknul skoro celej salám a čokoládu.

Den sedmý - Sobota
Po vcelku příjemné jízdě jsme se dostali kolem sedmé hodiny ranní do hlavního města Finska - Helsinek. Byla ještě tma, ale teplota se naštěstí pohybovala kolem pěti stupňů (nad nulou). Ze všeho nejdřív jsme si šli zajistit nocleh v youth hostelu, nacházejícím se v olympijském stadiónu. Už ani nevím za kolik FIMáků jsme dostali dvoulůžák, ale zato si dobře pamatuju, že na zdech byly fotografie našeho Emila Zátopka, jak pokořuje světový rekord v jakémsi běhu.
Celý následující den jsme strávili prohlížením města. Courali jsme kam se dalo až jsme už neměli co dělat. Helsinky opravdu nepatří k evropským velkoměstům a turistických atrakcí tam není zas tak moc. Shlédli jsme všechny hlavní kostely (asi 3), viděli jsme moře (pěkně studený už vod pohledu), rybí trh, dok, kde opravovali obrovskej trajekt (fakt macek). Projeli jsme se metrem (maj jenom jednu trasu), snědli zbytek zásob u Meka Donalda (měli tam vytopeno a pohodlný stolečky), bezúspěšně jsme hledali ruskou ponorku, která před měsícem odponorkovala do Ameriky a tak podobně. Prostě jsme si užívali turistiky.

Den osmý - Neděle
Po přespání na tom stadiónu jsme si vylezli na stadiónovou věž (za 10FIM, ale pustili nám výtah), přičemž začalo lehce sněžit. Za zbylé drobáky jsme si v supermarkáči nakoupili všemožné laskominy pro sebe i pro své blizké, kteří si užívali drsný český podzim doma v Praze. Já si koupil balík jogurtíků (mooc dobrý) a 4 finský piva.
Pak jsme jeli helsinksou MHD na letiště a už se moc těšili na letadlo ČSA a palubní obídek - v podstatě první vydatnější jídlo tohoto dne (a vlastně i dvou předcházejících). Letadlo skutečně přiletělo včas. Dokonce to byl Boeing 737. Pohodlně jsme se do něj tedy usadili a očekávali příjemný a ničím nerušený let do naší milované vlasti (ooch). Ale jak jsme se mi bláhoví opět hluboce mýlili !!!. Když jsme dolěteli nad Prahu a chvilíli tam nerozhodně kroužili, řekli nám, že dole je mlha (skutečně z okýnka nebylo vůbec nic vidět) a že poletíme do Bratislavy. No proč ne, když už cestujeme tak pořádně a trochu toho dobrodružství navíc nám nemůže uškodit.
Skutečne jsme po půlhodině přistáli v Blavě. Vylezli jsme z letadla přímo na letisko, pozemní personál si s náma nevěděl rady (vypadali, že letadlo zblízka neviděli už pár let) Nakonec nám přistavili Karosu. Ta však měla svá nejlepší léta už dávno za sebou a snad i autobusy, kterejma jezdím do školy jsou v lepším stavu. Při vstupu do bezcelního prostoru letiště jsme dostali jakési plastikové předměty s nápisem Tranzit. Všude kolem na nás koukali praví socialističtí SNBáci. Jak za starejch časů - zelený uniformy a úplatný výraz ve tvářích.
Bratislavké letiště se vyznačuje značnou opuštěností. Jeden záchod, jeden bufet honosně nazvaný Richard`s bar a dva telefony. Jelikož tam přistálo asi pět letadel najednou (všechny, které nepustili do Prahy) tak tam bylo poměrně veselo. Dalším rysem je, že tam nejsou žádný informační tabule. Tedy zjistit takovou věc jako kdy se poletí, jaký je kde počasí a kde si člověk může vyměnit ňákou tu tvrdou slovenskou korunu bylo nemožný. Naši zahraniční spolucestující z toho byli vcelku vyplesklí, zuřivě telefonovali mobilama a rožcilovali se na pozemní personál, kterej říkal cokoliv jen aby se zbavil dotěrných pasažérů, takže jedna Finka která se šla zeptat dvakrát po sobě a pokaždý dostala jinou odpověď z toho byla značně rozzuřená. Dokonce jsem ji musel překládat co kdo povídá, protože shodou okolností v letadle seděla vedle mě. Taky jsme jí rozmluvili nápad pokusit se v neděli večer v Bratislavě najmout osobák a jet s nim do Prahy. Uvěřila mi, že je to trochu absurdní myšleka, když si ani na letišti nemůže vyměnit peníze.
Po hodině nám aspoň zajistili jídlo v baru v hodnotě 100 Sk a jedině znalost prostředí a jazyka nám umožnila vydolovat z obsluhy 4 chlebíčky a kolu. Naši zahraniční kolegové dostávali kolu a tyčku Mars (holt nebyli zvyklí na zákony džungle). Obsluha baru se z toho davu lehce zbláznila a ztratila jakékoliv zbytky organizačních schopností. Asi v deset hodin nám konecně řekli, že by se jako mohlo letět a já zjistl, že jsem v tom mumraji někde ztratil letenku. Naštestí všude vládl takový chaos, že ji po mě nikdo ani nechtěl a v pohodě jsem se dostal do letadla. Pak už vše probíhalo v klídku a kolem jedenáctý večer jsme šťastně přistáli v Praze.